Z Prahy jsme vyráželi v pátek chvíli před polednem a již v Praze nabrali pořádné zpoždění. A kupodivu za to ani moc nemohl Pasíf (i když nějaké to menší zpoždění měl i on, hlavní vina byla na nepozorném řidiči, který do nás naboural na magistrále před Hlavním nádražím. Nám se nic nestalo, ale jeho auto po podrobném prozkoumání vykazovalo přeci jenom větší škodu, než jsme nejdříve předpokládali a tak se čekalo na policii. K velkému překvapení přijeli docela rychle a než stačili celou nehodu vyšetřit, tak dorazil i Claar a my se za chvilku mohli vydat na Roztyly pro Oscara.
Vyzvednutí Měkkýše v Motole potom bylo již otázkou chvilky, kterou narušila pouze paní Pasífová, která chtěla po Pasífovi, aby po sobě vytřel chodbu.
V Motole převzal volant Měkkýš, což se ukázalo jako velmi prozřetelné, protože ještě v Motole zázračnou reakcí zabránil téměř jisté bouračce, která by tentokráte jistě měla na autě podstatně horší následky, než ta předchozí. Cesta probíhala velmi svižně, v autě jsme probírali ty nejnovější drby a po menší pauze za Plzní dorazili do Klatov. Tam jsme navštívili servisní zónu a za chvíli společně se známým Mikuldou a jeho kamarády se vydali sledovat závody. Již po vystoupení z auta Oscar konstatoval, že výstup do prudkého kopce zasněženým polem není pro jeho čerstvě odoperované koleno to nejlepší, ale i on zvládnul cestu bez většího problému. Shlédli jsme podstatnou část startovního pole a poté hned vyrazili, protože nám Oscar sdělil, že ještě přijedou do Strakonic jeho dvě Lenky, přítelkyně a sestra. Oscar, Pasíf a Claar zůstali po příjezdu na chalupě a Měkkýš s Pejdou se vydali po zcela neznámých a zasněžených cestách do Strakonic. Holky jsme celkem rychle našli v jedné místní restauraci a vydali se zpět na chalupu. Tam již bylo příjemné teplo a čekalo nás tam milé překvapení v podobě guláše, který Oscar připravil již v Praze a zde nám ho ohřál k večeři. Celkem logicky jsme po výborném guláši dostali chuť na pivo a tak jsme se vydali na jedno do hospody.
Záměrně nepíšu místní hospody, protože na místě žádná není a Oscarova oblíbená leží o dvě vesnice dál. Někteří sice remcali, že to je daleko, ale žízeň byla výrazně větší než nechuť k pochodu a tak jsme asi po půlhodině do hospody dorazili. Ta byla pořádně natřískaná a jedině díky sourozencům Pondělíčkovým jsme po chvíli získali stůl hned vedle výčepu. Dali jsme si tedy pivo (pro zvídavé: Strakonický Nektar) a jestli se nepletu, tak i nějaké panáky. Ale jak jsem psal již na začátku, původně jsme se vydali za sportem a tak i v hospodě jsme zasportovali, v sále totiž na nás mrkal stolní fotbálek a dva stoly na ping pong. I přes docela pokročilou noční hodinu a již i nějaké to vypité pivo nám to myslím docela šlo, pokud tedy pominu nezletilce Měkkýše, který buď neuvěřitelným způsobem zasmečoval, nebo míček o několik metrů minul. Jako velmi zdatná se ukázala Oscarova přítelkyně Lenka (kdo ji ještě neviděl, tak tomu doporučuji navštívit naši Galerii), která nejenom že vyškolila Oscara, ale při obíhačce i nás ostatní. Nutno říct, že v hospodě jsme se docela zasekli, takže jsme ji opustili docela pozdě. Zase na druhou stranu ale musím podotknout, že i tehdy tam bylo docela dost plno a druhý den jsme se dozvěděli, že hospoda zavřela v půl desáté ráno! Tomu říkám přístup k zákazníkovi :-) Claar a Oscar se zdrželi u výčepu, kde čekali na natočení piva do PET láhve, takže obě Lenky, Pasíf, Měkkýš a celkem logicky i Pejda si na ně počkali před vchodem, každý s připravenými koulemi ze sněhu. Při otevření dveří ty dva pak čekala pořádná smršť. A kdo by čekal, že bitva před dveřmi restauračního zařízení byla poslední, tak ten se hodně plete. Pouze několik metrů za vesnicí se spustila strašná bitva mezi Claarem, Pasífem a Měkkýšem. Pasíf si potom neustále stěžoval, že má sníh i v trenýrkách a tak jsme ho uklidnili zapůjčením PET láhve. Cesta zpět trvala o trochu déle než cesta tam, protože každou chvíli s sebou někdo seknul o zem, zmizel v závěji, nebo se neustále občerstvoval.
Možná to zatím vyznělo tak, že jsme většinu času strávili v hospodě, ale přeci jenom náplní našeho výletu byla Rallye Šumava. Podle mapy měla v sobotu ráno vést trať kousíček od chalupy, jaké ale bylo překvapení, když se jelo doslova a do písmena před domem. Po velmi krátkém spánku, který spíše v řádu minut než hodin, nás vzbudil můj telefon, který dělal tak strašný bordel, že by vzbudil i Bedřicha Smetanu. Ovšem Měkkýše a Pasífa by nevzbudil ani výbuch atomovky vedle jejich hlavy. Takže zatímco jsme s Claarem a Oscarem stáli na trati (pokud bych to vzal přesně, tak jsme stáli na zápraží chalupy), Pasíf s Měkkýšem chrněli ve spacáku, kousek od hlavy se jim s hrozným rachotem proháněli závodní speciály a těm dvěma to bylo úplně jedno :-) Po snídani, která následovala, jsme koukli do mapy a vydali se autem kousek za Volyni. Původně byla naplánovaná procházka po Volyni a památkách (později jsme zjistili, že tam nic nemají), ale nadstandardně dlouhá doba přípravy na odchod bratrů Vyšatových nám stejně v procházce zabránila. K trati jsme tedy dorazili jen tak tak, našli si docela pěkné místo a čekali na závodníky. Docela dobře se pamatuji, že tam Pasíf neustále něco hlásil, takže jsem využil váhové převahy, Pasífa svalil na záda a nasadil mu válečky.
Pak si vyzvednul Claara již zmiňovaný Mikulda a odvezl ho do Prahy. My ostatní jsme se chtěli ve Volyni najíst. No ale ačkoliv je v této vesnici několik restaurací, všude bylo strašně natřískáno, pouze v jedné nám paní slíbila, že nám do hodiny připraví smažák. Takže jsme urychleně vyklidili pole. Upřímně řečeno jsme moc nechápali, jak je možné, že během největší akce roku ve Volyni a okolí, mají dvě hospody úplně zavřeno a v ostatních aby člověk čekal hodinu na jídlo :-( Ale nebyl by Oscar znalcem z oboru, kdyby si nevzpomněl na hospodu kousek od Volyně. Lidi, nikdy bych neřekl, že mohou být takové rozdíly jenom dvě vesnice od sebe. Veliká hospoda ve vesnici Čestice, místnost pro nekuřáky, v sobotu odpoledne na jídelním lístku asi 15 hotovek v ceně maximálně do 70 Kč, všechno do chvilky na stole a do toho výborná žlutá limonáda! Prostě paráda! Dojedli jsme a vydali se na poslední závody víkendu. Měkkýš jede po silnici pokryté ujetým sněhem, už se blížíme k cíli, když v tom, v kopci Land Rover s sebou škubnul, vypnul se motor a začala blikat kontrolka oleje. Po obhlédnutí motoru bylo celkem brzy jasno, že dnes už s Land Roverem neujedeme ani metr. Takže zatímco jsme čekali na odtahovačku, začalo silně sněžit, okolo projížděli závodníci blížící se ke startu a my seděli v autě. Ačkoliv Pasíf již do telefonu varoval, že potřebuje odtáhnout terénní auto s váhou skoro 2,5 tuny, tak přijela Avie, z které vystoupil klučina, okouknul situaci a prohlásil, že to nebude žádný problém. Nutno podotknout, že pohled na Avii, která se při nakládání nepojízdného teréňáka staví na zadní, skřípe a heká, v nás nevzbuzoval moc velkou důvěru. Celá věc měla ještě nepříjemnou dohru v Praze, kde se zjistilo, že odtah bude stát asi dvakrát tolik, než bylo původně řečeno, ale to by bylo na jiný článek.
Dalším problémem pro nás ale bylo, jak se dostat zpět na chalupu. Žádný autobus nikam nejel, takže nezbývalo než se vydat k chalupě pěšky. Ve tmě, za sněžení, na silnici s celkem hustým provozem to nebyl zrovna velký zážitek. Nebudu vás ale dlouho napínat, dobře to dopadlo :-) A hlavně pohled do mapy ukázal, že cesta nás opět dovede do včerejší hospody! Po asi dvou hodinách jsme se tedy úspěšně dostali do hospody. Musím podotknout, že jsem z toho měl docela velkou radost a očividně jsem nebyl sám. I v sobotu večer nám tam bylo fajn. K tomu došlo k navázání přátelství s místními, pokud tedy pominu Oskara a jeho sestru Lenku, kteří je samozřejmě znali. Nejvíce se kamarádil Pasíf (koho to překvapí), ale i my jsme se dozvěděli pár zajímavých historek, jak místní zvaný Vilda, očividně pracující jako řidič, vezl něco s cisternou do Prahy, v Praze zabloudil a potom kroužil po Václaváku. Celkově jsou místní dost svérázní, v hospodě chlastají jako o život a potom jedou domů autem. Sobotní cesta zpět na chalupu již byla úplně v pohodě, po předchozí túře jsme ty tři kilometry sfoukli jedna radost.
V neděli jsme měli naplánován odjezd chvíli po poledni, jak nám na internetu zjistil Claar. Jaké ale bylo překvapení, když jsem se šel s Oskarem podívat na zastávku, kde ale o odjezdu autobusu do Strakonic nebylo ani slovo! Takže nezbývalo, než se s celou bagáží vydat o vesnici dále. Na druhou stranu jsme ale získali několik hodin času navíc a tak jsme podnikli procházku po okolí. Oskar s sebou prozřetelně vzal sáňky, ale těm se nějak moc klouzat nechtělo a pouze zanechávali ve sněhu rezavou stopu. Po návratu zpět na chalupu Oscar dovařil zbytek guláše a při sledování MS v lyžování jsme docela vytuhli a málem zaspali autobus. Takže rychle uklidit a ven. Bus jsme potom stihli nádherně a v pohodě, problém nastal až ve Strakonicích, kde jsme se do autobusu do Prahy nedostali. No co, za půl hodiny jede další. Ale ten už zdálky byl příšerně natřískaný, takže co teď? Oscarova Lenka prozřetelně použila SMS info na mobilu a zjistila, že nám za chvilku jede vlak. Cesta vlakem pak byla absolutně luxusní, hodně místa, teplo, jenom to jelo o trochu déle. Do Prahy jsme tedy dorazili docela pozdě, ale myslím, že to nikomu moc nevadilo.
Celkově hodnotím tuto akci jako velmi povedenou, v letošním roce jako zatím jednoznačně nejlepší a ostatní akce to budou mít docela těžké, až jí budou chtít překonat. Někteří z vás si asi řeknou, cože na ní bylo tak zvláštního, ale byla prostě pohoda a sranda, padalo neskutečné množství historek a fórů, které kdybych chtěl vyjmenovat, tak bych tento článek psal ještě dva dny. Takže jenom pro ilustraci něco od Pasífa, který perlil celý víkend. Docela nás pobavil tím, jak dal babičce k narozeninám tablety na zubní protézu, ale babička se na něj koukala asi docela dost divně, když mu říkala, že má ještě vlastní zuby…..
A ještě jedna věc na závěr.
Pasíf našel u Oscara v chalupě nějaké klíče:
Pasíf: „Tady jsou nějaký klíče, koho jsou?“
Oscar: „Moje ne, nejsou Claara?“
Pasíf: „Ne, Claara rozhodně nejsou. Nejsou třeba Měkkýše?“
Ostatní ticho, nikdo nevěděl.
Za chvilku se ozval Pasíf znovu: „Vždyť to jsou moje klíče!!!!“
Tak a to je pro dnešek doopravdy vše, nezapomeňte se podívat na fotky a zase někdy ahoj!