Tatry 2004 ve znamení deště
(Autor: Pejda)
Tak jak již je známo, pořádá každé léto Jane výlet do Tater (a to přímo do Vysokých) a i letos tomu nebylo jinak. Již několik měsíců dopředu byl stanoven termín (myslím, že to bylo v Demáči) a pomalu a jistě se hlásili zájemci o zájezd. Tedy až na Měkkýše, který se přihlásil několik málo hodin před odjezdem, ale to nikoho doopravdy moc nepřekvapilo. :-) Naopak odpadnul Aktíf, který dal přednost kalbě s Makovcem (to taky nikoho moc nepřekvapilo) a překvapivě i Claar, který byl ale odvelen zpět do práce. Odjezd byl tedy stanoven na 24. července a to v dopoledních hodinách. Cestovali jsme dvěma auty, v týmu A to byla Jane, Mašinka (kamarádka od Jane), Pasíf a Pejda no a v týmu B (názvy týmu nejsou ani trochu náhodné, protože tým A byl všude o několik hodin dříve, kdežto na tým B se všude několik hodin čekalo) to byl Měkkýš, Markéta a její chrudimští kamarádi Kamil a Eva.
Skupina A opustila Prahu chvíli po jedenácté dopoledne, tedy v docela optimální dobu když uvážíme, že cesta trvá +- osm hodin. Počasí vypadalo docela slibně, slunce pralo o sto šest a tak se zdálo, že by nám mohlo přát i namístě. Cesta byla celkem ok, pokud pominu zácpy na jižní Moravě v okolí Brna, ale to je snad již standard. Po překročení státní hranice a rychlém přihlášení do sítí slovenských operátorů (co kdyby náhodou hned někdo volal, že?) cesta pokračovala celkem v poho, tedy až na kousek za Žilinou, kde jsme byli svědky nehezké bouračky motorkáře do skály. Tedy svědky jsme nebyli všichni, protože Pasíf i zde pro změnu spal (prospal asi 90% cesty) a proto i dostal za úkol nás po příjezdu všechny zlejt. Další nepříjemné překvapení na nás čekalo s každým kilometrem, kterým jsme se blížili cíli. Slunce zmizelo, objevili se obrovské mraky a z nich začalo zběsile lejt. No a samozřejmě čím víc jsme se blížili na horáreň, tak tím víc pršelo. Na místě již lilo zběsilým způsobem, viditelnost poklesla na nulu a teplota také rapidně klesala.
To ale nebylo jediné nepříjemné překvapení. U Janina bratrance Martina uprostřed národního parku TANAP, kam normálně smí autem přijet pouze on sám a dál i on chodí pouze pěšky, bylo navezeno asi tak 30 aut, kolem kterých pobíhalo tak 100 lidí! Neskutečný bordel, hluk a v neposlední řadě i smrad ze špatně spálené nafty. Docela šok, tohle nikdo z nás nečekal! No co se dá dělat, snad filmařský (zapomněl jsem dodat, že šlo o ruské filmaře, natáčející nějakou hororo-pohádku) brzo jejich věci natočí a zase potáhnou směr Sibiř. Přivítali jsme se tedy s panem domácím, ubytovali se a vyzvali Pasífa, aby se ujal toho, co nám slíbil cestou v autě. Tedy že nás řádně zleje. Pasíf se doopravdy činil, nosil jedno pivo za druhým a naléval jednu třešňovici za druhou. Pomalu jsem ho podezíral z toho, že to není on, ale jeho alkoholu dobře nakloněný bratr Aktíf. To bylo někdy okolo osmé hodiny večer. O Měkkýšovi ani stopa. Takže si tam tak vesele kalíme dál, ruský filmaři pomalu mizí směr vesnice a Měkkýš stále nikde. Kalba tedy vesele pokračuje dále, venku už docela klid a pořádná tma, hodiny ukazují skoro jedenáct, když tmu jako nůž rozřízne kužel světel. Ano, tušíte správně, dorazil Měkkýš a jeho posádka a to s menším zpožděním. I pod rouškou tmy a alkoholického opojení jsem poznal, že jeho Opel Vectra doznal menší optické změny – na kufru se mu vyjímá asi metr vysoké a metr široké křídlo – designérský postrach všech milovníků pěkných aut.
No ale zapomeňme na křídlo. Přivítali jsme se tedy s Kamilem a Evou (dva Chrudimští), ale asi na nás museli čumět, byli jsme docela na šrot, nejvíc asi Pasíf, Jane a já. A trošku asi i abstinent Mašinka. Lili jsme tedy dál a vybrali za cíl zítřejší tůry dvě hezké plesa kousek od domu (tak dvě hodiny). Když jsem se ráno probudil, tak nejdříve jsem si vyslechl nemístné řeči o chrápání (kdo v noci nechrápe, ten se večer předtím nenapil), a potom jsem zjistil, že mě malinko bolí hlava. Postupně jsme se probudili a zjistili, jak vlastně Kamil a Eva vypadají. O Markétě s Měkkýšem jsme to věděli již předtím. :-) Vypakovali jsme se tedy ze spacáků a vylezli na snídani před dům. Místo turistů, kteří v tuto roční dobu dolinu okupují, bylo na místě 200 ruských a slovenských filmařů, na každého pomalu připadalo jedno auto, kterým se vozili dále do národního parku. Kdo to tam jednou zažil bez lidí a bez aut (např. Bard, Claar, Aktíf) ten by asi zabrečel, protože i v Demijonu v jedenáct večer během největšího večírku je větší klid. Takže rychle si vzít svačinu, baťohy na záda, Jane si ještě zapůjčila majitelova psa „Maxe“ a vyrazili jsme. Poté, co jsme minuli filmaře (všimli jste si někdy toho, že vždycky když jdete okolo filmařů, tak nikdy nenatáčí film, ale jenom se povalují okolo a žerou něco z cateringu?) zavládnul božský klid a konečně byl cítit i les. O cestě nahoru k plesu asi nemá smysl se nějak moc rozepisovat, tedy až na to, že Jane a Pasífa pobodali vosy. Jane jim vběhla přímo do hnízda a Pasíf se hned vydal na vosy podívat, že ho to zajímá…….. Většinu výstupu jsem absolvoval s Měkkýšem a protože jsme tuto cestu již oba dva šli, tak jsme koukali do mlhy těšili se, jak za dalším kamenem už budou vidět cílová plesa. No co si budeme říkat, nebylo tomu tak. A to proto, že za každým kamenem byl ještě jeden další a cesta dále pokračovala vzhůru a také proto, že když jsme dorazili do doliny ples, tak byla mlha taková, že holky co nás vedly, pleso minuly, ačkoliv se nacházelo asi tak pět metrů od cesty. Nechci se chlubit, ale našel jsem ho já. :-) Dokážete si tedy asi představit, jak to nahoře asi vypadalo, když nebylo vidět ani pět metrů daleko. Takže co nahoře? Správně, Pejda si dal koupačku, ostatní zbaběle vyměkli v začínajícím dešti se na mě jenom koukali. Nahoře mezi skálami se zdála být situace celkem v klidu a tak Jane Maxe pustila z vodítka. Pes to není blbý, chvilku pobíhal okolo a nakonec vzal roha. Dole opět na cestě pak zavětřil fenu, která tam před ním pobíhala a zmizel. Naštěstí se pak navrátil zpět domů, kde byl odchycen. Bylo tedy rozhodnuto, že pes již na výlet s námi nepůjde. Náladu nezlepšil ani ruský řidič, který jedoucí po turistickém chodníku do nás začal najíždět a Jane zrcátkem srazil. Pasíf hned začal hrozit, že na něj použije tajkundo, ale byl od toho odrazen, protože by si mohl něco udělat.
Večer jsme se tedy koukali do mapy, co budeme dělat druhý den, protože nám bylo jasné, že musíme opustit dolinu. Byla tedy nalezena pěkná túra na zahřátí před zdoláváním horských velikánů. Jenom Jane se neměla výletu zúčastnit, protože jí začala bolet kolena (docela brzy, ne?) a ještě k tomu zjistila, že nemá asi milion věcí a musí se tak vydat do Popradu na nákup. Ráno jsem tedy v šest probudil Měkkýše a Mašinku (Měkkýš docela remcal, ale kupodivu vstal, asi to bylo tím, že dostal CD „Výčep“) a vyrazili jsme na autobus. Jízda autobusem po Tatrách je docela zajímavá zkušenost, ale o tom v jiném článku. Časný start měl velkou výhodu v tom, že jsme již v osm ráno byli na druhém konci Tater a mohli tak časně vyrazit na túru zpět na sever. Celkově se jednalo o hezkou procházku na Zelené pleso, odkud je krásný výhled na horské štíty. Tedy za hezkého počasí a tak jsme mohli jenom tušit, že tam nahoře někde ty štíty jsou. Pleso je nádherné a hlavně má i bufáč. Pasíf s Měkkýšem remcali, že tam je ale draho a tak si nakonec koupili jenom lahváče. A potom nás Pasíf zase nalil třešňovicí a šli jsme dále. U dalšího plesa byla již pořádná mlha a při výstupu na nejvyšší bod výletu již nebylo pomalu vidět deset metrů daleko. Jaká to paralela s předchozí túrou! Při sestupu do doliny pak začalo to, co nikdo z nás nechtěl. Pršet a to tak, že do konce zájezdu jsme nic jiného neviděli.
Na túru na třetí den byl naplánován zlatý hřeb zájezdu, túra na nejvyšší turistům přístupný bod, výstup na nejvyšší horu Polska na Rysy. Proto byl večírek den předtím velmi jemný a počítalo se se vstáváním v šest ráno. Také v šest ráno Jane vstala, aby ani nikoho nebudila a zase zalehla. Déšť ani v nejmenším neustál a naopak ještě zintensivněl. Lilo celý den a to se ještě ukázalo, že večer předtím, kdy jsme posedávali na verandě, nás navštívil medvěd. Ani se není čemu divit, když catering má odpadky v pytli vedle karavanu…….
Když jsme se tedy probudili, tak bylo rozhodnuto, že dnes nějaké chození po horách nepřipadá ani v nejmenším v úvahu. Proto jsme se vydali do aquaparku v Popradu. Ačkoliv v celých Tatrách není nic, co by šlo podniknout za špatného počasí, ta aquapark mají úplně nový a hezký. Jak to vypadá vevnitř netuším, neboť nejsem příznivcem koupání ve chlóru, ale zeptejte se ostatních. Kamil se tam málem zabil, když uklouznul na kachličkách, Měkkýš si zase nabil hubu na tobogánu. :-) Mezitím jsem se prošel (za slušného slejváku) po Popradu, ale nenašel jsem tam nic, co by stálo za řeč. Město to hezké rozhodně není, pouze pěší zóna centru je celkem hezká, ale nic víc, nic méně. Radost mi udělala pouze cenově velmi přístupná internetová kavárna, ze které jsem poslal pozdravy našim čtenářům. :-)
Po návratu z aquaparku, výborné večeři uvařené Evou (díky) a menší kalbě (co taky jiného v tomto počasí?) bylo rozhodnuto, že počkáme na předpověď počasí. Nepotěšila nás. A tak i další ráno bylo poznamenáno strašným slejvákem a bordel, který dělali námi všemi velmi neoblíbené ruští filmaři. Co ale nyní podniknout? Vydali jsme se do historického centra města Kežmarok. Samozřejmě za deště, jak jinak. Centrum je už lepší než v Popradu, ale za tohoto počasí to je celkem jedno. Večer pak bylo rozhodnuto, že pokud ráno nedojde k rapidnímu zlepšení situace, takže jedeme domů. Ráno postačil pouze letmý pohled z okna a bylo jasné, jedeme domů. Docela rychle jsme se sbalili, rozloučili s Martinem a vydali se do vlasti. Obzvláště líto nám bylo Kamila s Evou, kteří se tam s námi vydali poprvé, božský klid nezažili, o výhledu na špičaté štíty jenom slyšeli, pořádně promokli a zase jeli domů. :-( Cestou zpět (za příšerného provozu) jsme se ještě stavili na Šútovských vodopádech (ne že bych se nějak chlubil, ale vystoupal jsem k nim jako první!) a pak šup šup domů.
Jak tedy vidíte, tak počasí nám moc nepřálo, ale zase na druhou stranu to bylo poprvé, jinak jsme tam měli vždy jenom hezky. Filmaře jsem na místě už také jednou zažil, ale těch nebylo 200, ale tak 10, což nebyl ani v nejmenším problém. Prostě jednou to přijít muselo, škoda že to bylo letos, ale prostě to budeme muset nějak dohnat tady u nás a uspořádat nějaký pořádný večírek!
Před opuštěním této stránky prosíme o vaše ohodnocení článku
známkou 1 až 5 (1 = super článek, 5 = už nikdy víc)
Vaše komentáře
Datum:
06.08.2004,
Autor:
kamil
Teda přiznám se, jeden z největších zážitků pro mě byly dva identické obchody v jednom dřevotřískovém baráku s "rozličným tovarem" na návsi v Javorině. Poláci to sem mají co by kamenem dohodil a podle sortimentu v obou krámech netřeba študovat odlišnosti cen na Slovači a v Polsku, aby jeden pochopil, že Pšonci mají doma asi cenovou formu lehké prohibice... Připomnělo mi to pohraničí českých zemí v první půlce 90. let. Totiž, jsem zvědavej, kterej obchod, pochopitelně "bez cizího zavinění", vyhoří první. Nebo se oba dva podnikatelé drží v použití podobných mafiánských praktik ve vzájemném šachu? Pravda, dřevěnou příčku mají společnou... Nebo jeden na druhého najdou jinou lest, jak zlikvidovat konkurenci? Ty obtloustlé vesnické panímámy, jak naháněly na zápraží obou obchodů zákazníky, ty mě fakt dostaly. Já, tupý cucák z maloměsta Chrudimě, jsem zprvu nepochopil, co tam ta ženština tak s tupým úsměvem zírá a když jsem odcházel z krámu, spýtal som sa jej, čo tu robí. Len lahko a s miernymi rozpaky pokývala hlavou...
Datum:
04.08.2004,
Autor:
Ad 2. ...kdyby ten smejdskej ridic nemel hrachy, tak na moje nemistne posunky a fakace zastavil a dostal granata do cenichu...bohuzel asi tusil a ujel
Datum:
04.08.2004,
Autor:
Pasíf
Nutno dodat, ze ja sem s Jane dostal po jednom pigaru a Pejda, cimz se nejak pozapomel pochlubit rovnou dve :) No holt delal drsnaka :)